16.05.2012

V úterý 15.5. 2012 byly do školy doručeny výsledky didaktických testů společné části státní maturity. Všichni maturanti uspěli ve svých povinných didaktických testech. Blahopřejeme! Výsledky si mohou vyzvednout osobně v ředitelně školy.

11.05.2012

10. května 2012 Studenti a studentky Gymnázia v Roudnici nad Labem postoupili po velmi namáhavém a úmorném závodě krajského přeboru v orientačním běhu v obci Oleško (mapa Muničák) do celorepublikového kola v obou kategoriích. Moc děkujeme za snahu, všem studentům blahopřejeme a těšíme se na ještě lepší výsledky v červnových závodech. Kat. DIII,HIII+DIV,HIV 1. Gymnázium Roudnice n.L 57b.…

Zobrazit celý článek

10.05.2012

Gymnázium Roudnice nad Labem vyhlašuje 2. kolo přijímacího řízení pro přijetí ke vzdělávání v oboru 79 41 K/41 - Gymnázium, čtyřleté denní studium, od školního roku 2012/13. Ke studiu budou přijímáni žáci z 9. tříd ZŠ. V rámci přijímacího řízení se nekonají písemné přijímací zkoušky. Kritéria pro přijetí jsou stejná jako v 1. kole. Přihlášky potvrzené ředitelem základní školy musí uchazeči z 9. …

Zobrazit celý článek

10. Lešení

08.04.2011 17:05

Proletěli jsme nádvořím a seskákali dírou v hradbě dolů.

Avarus okamžitě vytáhl trubku a zavolal stridera.

„Kam jsi dal důstojnost?“ Zavrtěl Madeforwar hlavou.

„Jestlipak víš, kolik stojí takovej vlk dneska? Kdybys ho prodal taky, mohl by sis koupit celej Desertův oblek i se zbraní.“

„No jo, ale kdo má pořád jezdit na tom striderovi. Strašně sebou hází a já na něj nemůžu vylízt.“ Postěžoval si Madeforwar a vytáhl z inventáře náhrdelník se zuby.

Zatřásl jím a objevil se majestátní vlk, se sedlem připevněným na zádech.

„To je nádherný zvíře.“ Vydechl jsem a pohladil vlka po hlavě.

„Na serveru je už jenom pár lidí kdo je má, a ještě míň kdo je umí udělat. Jestli chceš…“

„Jasně že chci. Ty bys mi ho sehnal?“ Rozzářil jsem se, zatímco Avarus vyhlížel nepřátele.

„Pomůžu ti ho sehnat, ale nejdřív tě musí tady Avarus dostat na vyšší level.“

Avarus jenom netrpělivě přikývl a vysadil mě za sebe.

„Až budeš tak aspoň level osmdesát, přijď za mnou. Vyptávej se na největší Pevnost na serveru a najdeš moji residenci.“ Potom se zasmál a odjel po cestě dolů.

My se dali nahoru, velkou oklikou se vyhnuli zahradě, narychlo vběhli do města a nechali N.P.C. aby nás dostalo do Giranu.

Odtamtud jsme už dojeli do Desert Foxova hradu.

„Kde jste celou dobu?“ Vyzvídal Desert už ve dveřích.

„Byli jsme vybrat Adamantinovi dárek.“ Přiznal jsem po pravdě.

„A co pro něho máš?“ ptal se Desert s ještě větší zvědavostí.

Neřekl jsem nic, jenom jsem sáhl do inventáře, vytáhl korunu a nasadil si ji.

Desert Foxovi spadla čelist. Nevěřícně koukal na zdobenou, diamanty posázenou Adénskou korunu a pomalu ani nedýchal.

„Madeforwar by si zasloužil něco lepšího než jenom pevnost. Divím se, že to říkám ale bez něho bysme tu korunu neměli, možná že bysme teď dokonce byli někde ve vězení.“ Řekl Avarus.

Zbytek noci jsem strávil venku. Avarus mě vytáhl do nějakých katakomb se spoustou obrovských monster, tam mě posadil ke zdi a zabíjel jedno po druhém.

Co chvíli mě osvítil kruh světla a zvýšil se mi level.

Za chvilku jsem byl na čtyřicátém levelu a před očima se mi objevila tabulka, kde jsem měl na výběr mezi povoláními „lovec pokladů“ a „střelec“.

Vybral jsem si lovce pokladů a okamžitě se mi přičetlo asi dvanáct nových skillů.

Když se mnou Avarus skončil s tím, že musí vstávat do školy a že bych už asi taky měl vstát, měl jsem sedmdesátý sedmý level. Na sedmdesátém šestém se mi objevila ještě jedna tabulka, ale tam už jsem si nemohl vybrat. Byl tam jenom „dobrodruh“.

I po tomto výběru se mi přičetlo pár skillů.

Ještě jsem se vymotal z katakomb na denní světlo a potom jsem se nechal probudit.

Vzbudil jsem se ve svém pokoji, vedle sebe tašku do školy a v okně se odráželo vycházející slunce.

Oblékl jsem se, v klidu se nasnídal a vyrazil do školy.

Pomalu jsem procházel městem, prohlížel si výlohy obchodů a ještě jsem si stihnul koupit svačinu.

To se mi často nestalo a tak jsem byl rád, že nemusím nikam pospíchat. Geminam byla v tomto ohledu opravdu skvělá věc.

Ve škole jsem byl jako jeden z prvních. Ukryl jsem se ve třídě, abych na chodbě náhodou nenarazil na Alici a ještě se chvíli učil pro případ, že bych byl zkoušený.

Dopoledne uteklo jako voda, bez jakéhokoliv incidentu s Alicí nebo špatných známek.

Profesor Vomáčka přinesl opravené testy, a já byl šťastný, že je pátek, protože jsem dostal za jedna a to profesora obvykle motivovalo ke zkoušení hned druhý den, pokud na to ovšem přes víkend nezapomněl.

Ze školy jsem vyšel nepozorován a kradl jsem se postranními uličkami, aby si mě nikdo z Aliciných poskoků nevšiml.

Zahlédl jsem totiž dva na chodbě a další tři před školou.

Naštěstí si mě nevšímali, nebo aspoň to tak vypadalo.

Prošel jsem pár ulic a oddychl si. Už jsem byl dost daleko od školy a nikde se nikdo neobjevil.

Prošel jsem ještě jednou uličkou a narazil do někoho.

K mému zděšení to byl jeden z Aliciny party.

Chytil mě jednou rukou kolem pasu a druhou pod krkem.

„Kohopak jsme to chytily?“ ozval se zpoza mě Alicin posměšný hlas.

„Nic jsem ti neudělal, pusť mě, než se to změní!“ pohrozil jsem klukovi, co mě držel, ale ten se jenom zasmál a otočil mě tak, abych viděl na Alici.

„Nemyslel sis náhodou, že jsem na tebe zapomněla?“

Řekla Alice a vyloženě jí dělalo dobře, že mě má v hrsti.

„Alice, co si tímhle dokazuješ?“ Procedil jsem mezi zuby a snažil se při tom vymanit z betonového sevření.

Alici tahle otázka nejspíš zaskočila. Její pohled se změnil na hluboce zamyšlený, krutý žár v očích pohasl a na chvilku se zdálo, že si uvědomila, co dělá.

„Ty se ještě dovoluješ, ptát se mě, proč to dělám?“ vybuchla vzápětí a krutý pohled se jí vrátil.

Na víc jsem nemohl čekat. Buď bych skončil v nějakém kontejneru, nebo by mě pověsili za nohu z jednoho stromu v nedalekém parku.

Vyškubl jsem jednu ruku ze sevření a vší silou praštil svého věznitele do hlavy.

Ten povolil stisk a jednou rukou se chytil za zasažené oko.

To byl ten správný okamžik jednat.

Vymanil jsem se ze sevření a dal se na útěk.

Alice tentokrát na nic nečekala a pustila se za mnou.

Utíkal jsem hlavní ulicí, potom jsem zahnul vlevo, do úzké uličky mezi dvěma obchody. Proběhl jsem kolem krámku s knihami a dal se po dlouhých schodech nahoru ke staré strážní věži, která byla v rekonstrukci.

Alice se, i přes všechna má očekávání, držela pořád dost blízko, než aby se mi podařilo někam schovat.

Rozhodl jsem se proto vyšplhat na lešení a pokusit se jí tam nějak uniknout.

Přiběhl jsem k lešení blíž, vyskočil jsem, chytil se první železné trubky, které držely lešení pohromadě.

Přitáhl jsem se a vylezl na první patro lešení.

Těsně za mnou se nahoru začala škrábat Alice.

Vylezl jsem ještě tři patra a potom vlezl oknem do věže.

Nikdo tam v ten moment nebyl.

Zevnitř byla věž dutá a bylo v ní schodiště táhnoucí se podél věže.

„Utrhnu ti hlavu, jestli se nezastavíš.“ Doneslo se ke mně zvenčí.

Přidal jsem do kroku a vyběhl po schodech nahoru.

Asi v polovině věže byli dveře. Vrazil jsem do nich a ocitnul se na ochozu po obvodu věže.

Vlevo ode mě se až dolů táhla plastová trubice, kterou se spouštěly cihly a podobný materiál do připraveného kontejneru.

Vtom se za mnou ozval dupot a ve dveřích se objevila Alice.

Z očí jí sice zmizel krutý pohled, ale tvářila se stejně odhodlaně jako předtím.

„Petře!“ Možná že se chtěla rozkřiknout, ale byla moc zadýchaná, takže to znělo dost přidušeně a tón hlasu se nedal rozpoznat.

„Nech mě! Nech mě nebo skočím. Z téhle výšky se nezabiju, ale řeknu, že si mě shodila a budeš mít problém.“

„To bys neudělal.“ Řekla s náznakem nejistoty.

„Chceš se vsadit?“ Řekl jsem a vyškrábal se na zábradlí.

„Počkej!“ Zvolala a znělo to spíš prosebně než jako výhružka nebo příkaz, ale to mi bylo jedno, protože už jsem skočil do té roury nalevo.

Propadl jsem se až dolů ani ne za dvě sekundy a měl jsem štěstí, že tam byla hromada bublinkové fólie a dalších plastů, která zmírnila můj pád.

Vyškrábal jsem se na nohy, rozběhl se pryč a ani jednou se neohlédl.

Starší články

NAHORU TISK