16.05.2012

V úterý 15.5. 2012 byly do školy doručeny výsledky didaktických testů společné části státní maturity. Všichni maturanti uspěli ve svých povinných didaktických testech. Blahopřejeme! Výsledky si mohou vyzvednout osobně v ředitelně školy.

11.05.2012

10. května 2012 Studenti a studentky Gymnázia v Roudnici nad Labem postoupili po velmi namáhavém a úmorném závodě krajského přeboru v orientačním běhu v obci Oleško (mapa Muničák) do celorepublikového kola v obou kategoriích. Moc děkujeme za snahu, všem studentům blahopřejeme a těšíme se na ještě lepší výsledky v červnových závodech. Kat. DIII,HIII+DIV,HIV 1. Gymnázium Roudnice n.L 57b.…

Zobrazit celý článek

10.05.2012

Gymnázium Roudnice nad Labem vyhlašuje 2. kolo přijímacího řízení pro přijetí ke vzdělávání v oboru 79 41 K/41 - Gymnázium, čtyřleté denní studium, od školního roku 2012/13. Ke studiu budou přijímáni žáci z 9. tříd ZŠ. V rámci přijímacího řízení se nekonají písemné přijímací zkoušky. Kritéria pro přijetí jsou stejná jako v 1. kole. Přihlášky potvrzené ředitelem základní školy musí uchazeči z 9. …

Zobrazit celý článek

2.Alice

01.02.2011 15:46

Běžel jsem prázdnou školní chodbou směrem ke schodišti.

Bylo pár minut po posledním zvonění a všichni už byli ze školy venku, tedy skoro…

„Chyťte ho!“ rozlehl se chodbou děsivý výkřik.

Po zádech mi proběhl mráz a ještě jsem přidal na rychlosti.

Už jenom pár metrů mě dělilo od prvních schodů.

Najednou ze třídy napravo ode mě vyběhli dva velcí studenti a začali mě pronásledovat.

„Tentokrát mi neutečeš Petře! Tentokrát ne!“

Křičel za mnou dívčí hlas který se odrážel od všech stěn a prostupoval mnou jako opar hrůzy.

Najednou jsem stál na schodech.

Bezmyšlenkovitě jsem skočil dolů asi přes dvanáct schodů a zbylé jsem doklopýtal.

Dole v prvním patře také nikdo nebyl.

Rozběhl jsem se chodbou ke druhému schodišti.

Ti dva mi byli v patách.

„Chyťte ho! Dělejte nebo vám uteče!“ rozkřikla se dívka a na schodech za mnou se začaly ozývat páry těžkých bot.

Teď nebo nikdy, pomyslel jsem si a skočil vysoko nad schodiště.

Dole bylo už od začátku letních prázdnin naskládáno na sobě asi dvanáct žíněnek a ani teď, v listopadu se je nikdo nepokusil odnést.

Dopadl jsem ztěžka přímo na ně. Nohy mě bolely a byl jsem strašně unavený, ale nesměl jsem to vzdát, teď ne.

Ke dveřím ze školy to bylo necelých dvacet metrů.

Za mnou na schodech se ozvaly kroky.

Zvedl jsem se a vyběhl ke dveřím.

Patnáct metrů … deset … pět … a jsem tam.

Vytrhl jsem jednu část dveří a vyřítil se ven.

Chladný podzimní vzduch mi hladil tváře, když jsem utíkal přes hřiště na ulici a potom domů … na druhou stranu města.

Ohlédl jsem se přes rameno. Oni to nevzdali.

Zahlédl jsem pět obrovských kluků běžících za mnou a jednu menší hezkou dívku, která běžela v čele a z očí jí létaly jiskry.

„Alice neblbni, víš stejně dobře jako já že mě nikdy nemáš šanci dohonit!“ zakřičel jsem na ni ještě a vystřelil postranní uličkou pryč od školy.

Po deseti minutách rychlé chůze jsem se už blížil k domovu.

Procházel jsem zrovna jednou úzkou uličkou kterou se dala cesta zkrátit o čtyři ulice, když mi cestu zastoupil jeden z těch kluků co mě předtím honili po škole.

„Ale, ale … tak jsme tě našli…“ ozvalo se za mnou.

„Ahoj Alice, kde máš svůj ozbrojený doprovod?“

Pozdravil jsem hořce svou pronásledovatelku.

Alice byla stejně vysoká jako já, měla dlouhé zrzavé vlasy spadající jí na ramena a veliké zelené oči.

Když se na mě dívala tím opovržlivým, pohrdavým pohledem, připadal jsem si malinký, jako bych vůbec nebyl.

„Jeden mi stačí, abych zvládla někoho jako jsi ty.“ Ušklíbla se.

Zezadu mi její doprovod poklepal na rameno.

„Vážně?“ probodl jsem jí pohledem a v jediném okamžiku jsem naprosto bez cíle vykopl dozadu.

Přesná, možná až precizní rána do rozkroku způsobila, že se ten obrovský student skácel na zem bez jediného výkřiku.

„Příště si na mě vezmi víc lidí.“ Poradil jsem ještě ohromené Alici, které z očí létala přímo mračna jisker a radši jsem se ztratil než přiběhnou další její pochopové.

Bydleli jsme v malém domě skoro na kraji města. Naštěstí jsem měl svůj vlastní pokoj.

Když jsem ten den přišel domů, byl doma jenom bratr. Poznal jsem to podle jeho obřích bot rozhozených po chodbě.

„Nazdar Tome!“ Zakřičel jsem na něho přes celý dům.

Z jeho pokoje se ozvalo něco jako neotravuj a práskly dveře.

Prošel jsem kolem jeho pokoje, potom kolem pokoje sester a na konci chodby jsem zahnul doprava, to byl můj pokoj.

Čtyři stěny, postel, skříň, psací stůl a na něm počítač, ve skříni pár knížek a nějaké oblečení… to byl můj pokoj.

Hodil jsem tašku do kouta a sedl jsem k počítači.

Musel jsem zkontrolovat e-mail a pár online her.

Nic se nedělo .. žádné zprávy ani pozvánky a ani ty hry se moc nepohnuly.

Vypnul jsem počítač a pustil jsem se do domácího úkolu.

„Děcka, jsem doma.“ Zaznělo za půl hodiny domem.

To se vrátil táta.

Vstal jsem od úkolu a šel jsem se dolů podívat, co přivez k večeři.

Táta stál u stolu v kuchyni a vybaloval nákup.

„To sem rád že seš tu Petře … potřebuju od tebe jednu maličkost.“ Vzhlédl na chvilku od tašek.

Po chvíli už jsem lezl po žebříku na střechu, abych srovnal anténu, která včera v noci upadla.

Teď se válela na střeše a nechytala signál.

Opatrně abych neuklouzl jsem se blížil k díře ve střeše, do které anténa patřila.

Čtyři šrouby, které měly anténu držet byly vytržené ze závitů.

Slezl jsem zase dolů a vyštrachal z šuplíku v garáži čtyři šrouby, o dost delší než ty původní a akumulátorovou vrtačku.

Potom jsem se vrátil na střechu, jednou rukou jsem držel anténu ve střeše a druhou zavrtával šrouby do trámu pode mnou.

Když to bylo hotové, zvedl jsem se a strčil do antény jestli drží.

„Haj Petře!“ Zakřičel na mě někdo.

Otočil jsem se a podíval se dolů. Stála tam July.

Najednou mě něco trefilo do břicha.

Podjely mi nohy a skutálel jsem se ze střechy, naštěstí to nebylo moc vysoko.

Sebral jsem ze země tu věc, co mě trefila. Byl to igelitový sáček se čtyřmi šrouby, přesně takovými jakými jsem před chvílí opravil anténu a taky jeden veliký kámen.

„Táta říkal, ať tam dáš tyhle šrouby.“ Zakřičela na mě July a práskla vchodovými dveřmi, až se celý dům zachvěl, a vedle mě dopadla vrtačka, chyběl jen kousek a trefila mě.

Starší články

NAHORU TISK