• Literární salon
• MF Dnes
• Geminam
• 1.Úvod
• 2.Alice
• 3.Geminam
• 4.=GM=
• 5. Zácvik
• 6. De Serpientes
• 7. Lexus se zlobí
• 8. Na půl cesty
• 9. Nejlepší dárek
• 10. Lešení
• 11. Lyra

---

---

---

4.=GM=

05.02.2011 11:00

Otevřel jsem oči.

Seděl jsem na zemi na začátku lesa.

Za mnou se táhly hradby nějakého města.

Všechno bylo jako z animovaného filmu, jako vystřižené z Madagaskaru, i když o trochu realističtěji zbarvené.

„Tak tady je ten nováček!“ ozvalo se za mnou.

Z lesa vyšlo pět lidí, různě oblečených, většinou v brnění, a každý vypadal jinak v obličeji.

Byl tam jeden malý, skoro jako kluk, s plnovousem a v zářivém brnění s obrovským kladivem přes rameno.

Četl jsem pár fantasy knížek a taky viděl nějaké filmy, takže jsem hned věděl, že jde o trpaslíka.

Druhý byl elf, s dlouhýma, špičatýma ušima, v dlouhých splývavých bílých šatech, s dlouhou hůlkou v pravé ruce a nějakým divným náramkem na druhé.

Potom tam byli dva, muž a žena, vypadali jako elfové, ale měli tmavou pleť, skoro až do temně modra. To byli temní elfové. Jeden měl podobnou hůlku, jako ten elf a druhý měl meč, ale oba měli stejné, stříbrno-červené róby.

A pak tam byl vysoký muž s tmavou, skoro zelenou pletí, a vypadal trochu jako nějaké divoké zvíře.

 To by ještě nebylo nic divného, měl jsem tušení, že to tu nebude“reálný středověk“ jak hlásal e-mail, ale trochu to tu bude zasahovat do Tolkienova fantasy světa, jenže jim se nad hlavami každému vznášelo jméno.

Nebyla to obyčejná jména, spíš přezdívky.

Trpaslíky byl Choroš, elf Mastercast, temný elf byl Lime, jeho ženský protějšek Aspir a ten vysoký, nejspíš ork, se jmenoval Lexus.

Lexus ke mně přistoupil, chytil mě velmi hrubě za košili, kterou jsem měl najednou na sobě, aniž bych si uvědomil že jsem si ji kdy oblékl, zvedl mě do výšky svých očí a prohlédl si mě.

Strašlivě mu páchlo z úst, až jsem musel zadržet dech a když jsem se podíval, v puse neměl, kromě dvou tesáků, které vykukovali přes horní ret, žádné zuby. Vlasy měl zacuchané a spletené, takže vytvářeli něco na způsob dredů. Zkrátka nevypadal zrovna přívětivě.

„Zeptám se tě jednou, a to dost jasně.“ Zahřímal a já si všiml, že jeho jméno nad ním má zelenou barvu, zatímco jména ostatních byla modrá.

„Přidáš se k nám do klanu, nebo tě máme vraždit na potkání?“ Uchechtl se a zahleděl se mi do očí.

Byl to tak rychlý sled událostí, že jsem nestihl zareagovat.

Rozhlédl jsem se po okolo stojících.

Nevypadali, že by mi chtěli pomoct, spíš se usmívali a čekali, co řeknu.

Všiml jsem si, že mají na prsou všichni stejný znak, našitý, nebo nějak přichycený na oblečení. Byl to ležící červený diamant.

„Lexusi nech ho!“ Zakřičel najednou někdo.

Všichni jsme se ohlédli. Stál tam starý muž s holí a blížil se k nám.

V Lexově tváři se objevilo něco nečekaného, strach.

Pustil mě na zem a vzal nohy na ramena, následován jeho čtyřmi společníky.

„Omlouvám se za to přivítání. Lexus je čím dál horší.“

Omlouval se stařec a pomohl mi vstát.

Měl dlouhé bíle vlasy a vousy a oblečený byl jenom v takovém chatrném přehozu. Přes rameno měl brašnu a v ruce hůl.

„Vím, že se ti teď v hlavě hromadí otázky, ale počkej chvíli a nech mě ti všechno vysvětlit.“ Řekl a opřel si ruce a o hůl a položil na ně hlavu.

„Takže, teď jsi ve virtuálním světě. Prakticky jsi u mě doma v počítači.“ Usmál se. „Tohle je kamael, český server hry Lineage II. Všechno co kolem sebe vidíš, co cítíš, všechno co tu prožíváš je jenom obraz v tvojí hlavě, vytvořený Geminamem. Ten je napojený na tvůj nervový systém a vysílá do něho signály. Tvoje tělo teď jakoby spí a mozek skoro taky, tohle všechno je něco jako sen, který můžeš ovládat.“ Zvedl hlavu a ukázal mi na bok. „Protože jsme pořád v počítačové hře, nesmějí tu chybět maličké doplňky pro display, jako je ukazatel many nebo třeba chatovaní okno. Hlavní pro tebe bude nejspíš seznam sklillů a inventář.“

Podíval jsem se kam ukazoval, u boku jsem měl za opaskem zastrčené pouzdro.

Otevřel jsem ho a objevil v něm několik optických čoček.

„Nasaď si dvě.“ Vybídl mě stařec. Až teď jsem si všiml, že má nad sebou taky jméno, bylo to =GM=Adamantin.

Nasadil jsem si na každé oko jednu čočku.

„Teď, co všechno tu můžeš dělat. Je to reálný svět, ve kterém za tebe hraje tvoje postava, kterou, jak už jsi zjistil, ovládáš myšlenkami, jako svoje tělo v reálném světě. Tyhle čočky jsou teď součástí tvojí postavy, takže je ovládáš myslí. Poruč jim, aby ti ukázali, kolik máš života.“ Řekl Adamantin.

Pomyslel jsem na to, že chci vidět svůj život, a vlevo nahoře se objevil malý čtvereček s červenou tubou, jakoby plnou krve.

„Teď máš plný život. Teď si zobraz manu, lištu skillů a inventář.“

Nechal jsem si to všechno ukázat. Ukazatel many byl podobný tomu se životem, ale byla to modrá tuba, a byla menší.

Lišta skillů byla sice lišta, s mnoha okýnky, ale po nějakých skillech nebylo ani stopy.

Inventář byl veliké pole plné prázdných polí, ale dvě byla zaplněna. Byla tam nějaká knížka a spousta mincí navršených na sobě.

„Skilly jsou vlastně speciální útoky.“ Pokračoval Adamantin. „Používat je, tě naučím později, ale najdeš je v menu skillů. Teď ale nastavíme tvoji postavu. Jak by ses chtěl jmenovat?“ Zeptal se.

„Netuším, asi… asi Petr.“ Řekl jsem nejistě.

„To je tvoje skutečné jméno, ale tady by sis měl dát přezdívku, nějaké zvučné jméno, které by lidi respektovali. Petr je na zdejší poměry dost jednoduché, možná i skromné.“

Zamyslel jsem se. Co bych si mohl dát za jméno…

„Já budu Next.“ Řekl jsem první slušnou věc, co mě napadla.

„Dobře.“ Mávl Adamantin rukou.

Podíval jsem se nad sebe. Ve vzduchu tam viselo velkými písmeny napsáno: „Next“.

„Tak dál … jaká chceš být rasa?“ Ptal se Adamantin dál.

Tuhle otázku jsem vzhledem k nedávným událostem čekal. „Asi člověk.“ Řekl jsem, protože jsem neviděl důvod být něco jiného.

„Chceš být bojovník nebo kouzelník?“

I tuhle otázku jsem čekal.

„Já chci být kouzelník.“ Řekl jsem.

„Dobře … další rozhodnutí necháme na později. Teď tě naučím bojovat.“ Tleskl, a za ním se objevila malá bytůstka s růžky a nad sebou měla jmenovku: „gremlin“.

„Zabij ho.“ Řekl Adamantin jako by nic.

„To nemůžu… vždyť je to živá bytost.“

„Není, je to kus kódu, představ si to tu jako matrix … všichni jsme jenom části dat. Když tu něco, nebo někoho zabiješ, za chvilku znovu ožije. Když sám zemřeš, geminam tě vzbudí, a když se znovu přihlásíš, budeš ve městě. Teď ho zabij.“

Přistoupil jsem ke gremlinovi.

„Tady, vezmi si tohle.“ Podal mi Adamantin starý zrezivělý meč. Vytáhl ho celý z malé tašky, co měl u boku.“

„To je inventář?“ zeptal jsem se a ukázal na ni.

„Máš ho taky.“ Přikývl Adamantin.

Podíval jsem se na bok. Opravdu tam byl.

Otočil jsem se zpátky ke gremlinovi.

Rozmáchl jsem se a jedinou ranou mu rozsekl hlavu.

Gremlin klekl, chvíli tak zůstal a potom zmizel.

Cítil jsem, jak mi inventář u boku ztěžknul, sice jen o trochu, ale přece.

„Tak to by bylo. Speciální útoky používáš tak že na ně pomyslíš. Tvůj meč se potom rozsvítí, a když s ním udeříš do protivníka, daný skill se použije sám. Četl jsi návod?“

Zeptal se najednou.

„Četl, ale nedočetl. Skončil jsem u aplikace geminamu.“

Odpověděl jsem mu.

On překvapeně vytáhl sešit a tužku a něco si napsal.

„Takže … geminam se vypíná i zapíná, jak jinak než myšlenkou na start nebo konec hry. Od teď už ho nemusíš vyndávat, je přichycený ve tvém uchu.

Abych nezapomněl. Můžeš si taky nechat zobrazit hodiny, abys věděl kolik je a mohl tak včas vstát.“

„Nechceš vrátit ten meč?“ zeptal jsem se ho a napřáhl k němu ruku s mečem.

„Znovu se na mě překvapivě podíval, zapsal něco do sešitu, ale meč si nevzal.

„Baterie v geminamu vydrží bez nabití čtyři dny. Nabíjí se automaticky, solárním panelem a nabíjení samo netrvá ani pět minut.“

Prošel jsem se sem a tam po trávě a vdech chladný večerní vzduch, všechno bylo tak skutečné.

„Nechceš se projít? Ukážu ti tu pár zajímavých míst.“

Navrhl mi najednou Adamantin.

Starší články

• 4.=GM=
• 3.Geminam
• 2.Alice
• 1.Úvod

 

NAHORU TISK

 

---

Vytvořeno v rámci projektu č. CZ.1.07/1.1.13/22.0029
Otevřená škola - Moderní, atraktivní, komunikativní

Realizátor projektu