16.05.2012

V úterý 15.5. 2012 byly do školy doručeny výsledky didaktických testů společné části státní maturity. Všichni maturanti uspěli ve svých povinných didaktických testech. Blahopřejeme! Výsledky si mohou vyzvednout osobně v ředitelně školy.

11.05.2012

10. května 2012 Studenti a studentky Gymnázia v Roudnici nad Labem postoupili po velmi namáhavém a úmorném závodě krajského přeboru v orientačním běhu v obci Oleško (mapa Muničák) do celorepublikového kola v obou kategoriích. Moc děkujeme za snahu, všem studentům blahopřejeme a těšíme se na ještě lepší výsledky v červnových závodech. Kat. DIII,HIII+DIV,HIV 1. Gymnázium Roudnice n.L 57b.…

Zobrazit celý článek

10.05.2012

Gymnázium Roudnice nad Labem vyhlašuje 2. kolo přijímacího řízení pro přijetí ke vzdělávání v oboru 79 41 K/41 - Gymnázium, čtyřleté denní studium, od školního roku 2012/13. Ke studiu budou přijímáni žáci z 9. tříd ZŠ. V rámci přijímacího řízení se nekonají písemné přijímací zkoušky. Kritéria pro přijetí jsou stejná jako v 1. kole. Přihlášky potvrzené ředitelem základní školy musí uchazeči z 9. …

Zobrazit celý článek

6. De Serpientes

15.02.2011 18:19

Adamantin mi poblahopřál a opět jsme zamířili k hradu, který už byl jen pár set metrů od nás.

Zahnuli jsme za poslední ohyb cesty a před námi se objevila masivní železná brána vedoucí na nádvoří.

Z vnitřku hradeb, které se táhly dobrých dvě stě metrů vpravo i vlevo, k nám doléhaly podivné zvuky.

Něco jako klepání a bušení, sem tam táhlý zvuk roztržené látky nebo cinkání upuštěných železných předmětů.

Adamantin položil na dveře svou hůl a bez větší námahy je otevřel.

Vstoupili jsme na liduprázdné nádvoří, složené do tvaru nepravidelného čtyřúhelníku tak, že přesně vyplňovalo prostor mezi kopcem nalevo, řekou napravo a horou vzpínající se k nebi pár metrů za hradem.

Uprostřed nádvoří byla monumentální budova z kamenných kvádrů, s mnoha věžičkami, mosty a terasami.

Adamantin se moc nerozhlížel a zamířil rovnou k nejbližším dveřím do hradu.

Zastavil se před nimi a třikrát zabušil holí do jednoho z dřevěných bloků, ze kterých byly dveře poskládané.

Zvuky uvnitř ztichly a ozvaly se jiné, jako by kroky obrovských železných bot.

Potom se dveře pootevřely a skulinou vykoukla ven veliká, nazelenalá hlava, podobná té Lexově.

Potom se dveře otevřely ještě o kousek a ven se z nich vymanila obrovská postava orka v naleštěném brnění.

„Deserte!“ „Adame!“ zvolali skoro najednou oba moji společníci a vřele se objali.

„Kterej Lexus tě přivádí příteli?“ Zahřímal ork a uchechtl se.

„Vedu ti nováčka.“ Řekl prostě Adamantin, vytrhl stránku ze sešitu, do které až doteď zapisoval a podal mu ji.

Ork si od něho, oproti němu nepatrný, kousek papíru vzal, chvíli luštil text a potom si mě změřil pronikavým, nevěřícným pohledem.

„Si si jistej že to není stránka někoho, kdo už tu je?“ Zadíval se znovu na Adamantina.

„Je v něm víc, než na co vypadá.“ Řekl Adamantin.

„No jak myslíš, jen aby.“ Pokýval ork rozvážně hlavou a přelétl pohledem zpátky na mě.

Byl obrovský. Asi o tři hlavy vyšší než já, s nazelenalou, vypjatou pletí, z větší části zakrytou oslnivě naleštěným brněním. Na rozdíl od Lexuse měl všechny zuby a vlasy pečlivě vyčesané do nízkého kohouta a vůbec vypadal že o sebe každý den pečuje.

Natáhl ke mně ruku a já si všiml jmenovky, která se mu vznášela nad hlavou. Jeho jméno mělo zelenou barvu stejně jako Lexovo.

„Já jsem Desert Fox, ale řikej mi Deserte.“

„Next.“ Odvětil jsem a potřásl mu s ní.

V jeho dlani působila moje ruka až znepokojivě nepatrně.

Přesto jsem neměl strach že by mi snad chtěl ublížit.

„Tak já ho tu provedu.“ Kývl ještě na Adamantina a potom zmizel ve dveřích.

Otočil jsem se za Adamantinem, ale po něm jako by se země slehla.

Nezbývalo než vkročit dovnitř Desert Foxovy residence.

Protáhl jsem se dveřmi dovnitř a lekl jsem se, když za mnou zaklaply, ale když jsem se otočil, uviděl jsem, že tam stojí Desert Fox a čeká na mě.

Doběhl jsem za ním přes matně osvětlenou vstupní halu, k jedné z postranních chodeb.

„Takže ty dneska hraješ poprvé?“ zahájil Desert rozhovor.

„Ano, jsem tu první den.“ Přikývl jsem.

Deserta to zjevně pobavilo.

„Mě se nemusíš bát, já tě neukousnu. Můžeš se mnou mluvit normálně.“ Odmlčel se a potom pokračoval: „Tohle je můj hrad.“ Přelétl rukou od stěny ke stěně.

„Já vedu klan, kterému tenhle hrad patří. Jmenujeme se de Serpientes. V dobách když tohle všechno bylo na počítačích, nás byly skoro dvě stovky. Teď už z těch dob zbylo jenom pár lidí. Naštěstí jsme přijali taky někoho nového. My jsme přetrvali, ale ne jenom my. Už v těch dobách počítače tu byl další klan, který šel vždy proti nám. Enrie přetrvala taky a je jich pořád víc. Protože jsi už potkal jejich vůdce Luxuse, asi víš, proč to tak je.

Oba naše klany přetrvaly a naše spory přetrvaly s nimi.

Nevadilo by, že tu máme konkurenci, je aspoň pořád co dělat a čeho se bát, ale je tu jeden problém.

U enrie jsou násilím držený stovky lidí který by si chtěli svobodně užívat tohohle virtuálního středověku, ale nemůžou. Buďto jsou členy Lexova klanu a nedobrovolně za něho bojují, nebo jsou drženi v jeho hradu pod zámkem. Adamantina to dost štve, ale on nemá dovoleno jakkoli zasahovat do hry. On opravuje rozbité věci, ale s tímhle nic nezmůže. Náš klan je dost malej, ale jsou tu ti nejlepší ze serveru, a to nepřeháním.“

„Kolik vás je?“ zeptal jsem se.

„Deset.“ Odpověděl Desert Fox a zdálo se že se stydí.

„Adamantin si nás oblíbil a pomáhá nám. Každý z nás mu něco dluží, ale on od nás nic nechce. Bereme jako samozřejmost, že mu pomůžeme ty chudáky osvobodit.“

Došli jsme do veliké místnosti s rudým kobercem a gobelíny na stěnách.

Na druhé straně stál veliký trůn se zlatým opěradlem a postříbřenými opěradly.

Všude byly rozvěšené různé ozdoby. Od různých barevných kamenů přes barevné šátky visící ze stropu až po veliké svícny natřené křiklavými barvami a obrovský lustr ověšený skleněnými šperky.

U jedné stěny stála vysoká temná elfa s kladivem v ruce a přibíjela jeden ze šátků hřebíkem do zdi.

„Tohle je první člen klanu, Tequila.“ Oznámil mi Desert a elfa se otočila.

„Je tu už skoro od začátku.“, dodal.

„Ráda tě poznávám.“ Podala mi ruku.

Ruku jsem přijal a oba jsme se uklonili.

„Co se slaví?“ zeptal jsem se a ukázal na výzdobu v sále.

„Adamantin má narozeniny, už tenhle víkend.“ Odpověděla mi Tequila.

„Jo, bude oslava a každý pro něho máme dárek.“ Řekl Desert, mávl na Tequilu a šel dál, k chodbě napravo od nás.

„Rád jsem tě poznal.“ Uklonil jsem se Tequile a doběhl ho.

Na chodbě jsme potkali další dva členy klanu.

Desert fox nás představil. Jeden z nich byl Slither. Byl to taky člověk, v modrém brnění se štítem na zádech a mečem u pasu.

Druhý se jmenoval Nooger. Byl to temný elf v červeno bílém brnění s hůlkou za opaskem.

Podali jsme si ruce, navzájem se uklonili a já s Desert Foxem jsme pokračovali dál. Všiml jsem si, že všichni mají na oblečení přichycený znak s modrým krystalem.

„My, co jsme v tomhle klanu,“, spustil po chvíli Desert Fox, „bereme tuhle hru jako náš druhý život, a snažíme se pečovat o tenhle hrad, o naše postavy, o oblečení které nosíme, i o ostatní hráče kteří to cítí stejně. Lexus a jeho banda se snaží být nejlepší hráč na serveru a kazí ostatním hru. Nás deset je poslední odpor na tomhle serveru a jsem rád za každou novou tvář. Jak tě tak pozoruju, a taky podle toho papíru od Adama mi příjdeš jako dobrej hráč, i dobrej člověk. Proto bych ti rád učinil návrh.“ Skrčil se, takže naše oči byli stejně vysoko.

„Nechtěl by ses přidat k nám a pomoct svojí troškou?“ zeptal se mě, položil mi ruku na rameno a v druhé ruce mi ukázal znak modrého krystalu, připravený pro nového člena.

Pomalu jsem zvedl Znak z jeho obrovské dlaně a zadíval se na něj.

Přemýšlel jsem o všech možnostech proč přijmout a proč odmítnout. Nakonec jsem se ale rozhodl, a připnul si znak k límci vesty.

Desert Fox se usmál.

„Poď, ukážu ti zbytek klanu.“

Starší články

NAHORU TISK