Gymnázium Roudnice nad Labem




16.05.2012

V úterý 15.5. 2012 byly do školy doručeny výsledky didaktických testů společné části státní maturity. Všichni maturanti uspěli ve svých povinných didaktických testech. Blahopřejeme! Výsledky si mohou vyzvednout osobně v ředitelně školy.

Zobrazit celý článek


11.05.2012

10. května 2012 Studenti a studentky Gymnázia v Roudnici nad Labem postoupili po velmi namáhavém a úmorném závodě krajského přeboru v orientačním běhu v obci Oleško (mapa Muničák) do celorepublikového kola v obou kategoriích. Moc děkujeme za snahu, všem studentům blahopřejeme a těšíme se na ještě lepší výsledky v červnových závodech.   Kat. DIII,HIII+DIV,HIV 1. Gymnázium Roudnice n.L   57b.…

Zobrazit celý článek


10.05.2012

Gymnázium Roudnice nad Labem vyhlašuje 2. kolo přijímacího řízení pro přijetí ke vzdělávání v oboru 79 41 K/41 - Gymnázium, čtyřleté denní studium, od školního roku 2012/13. Ke studiu budou přijímáni žáci z 9. tříd ZŠ. V rámci přijímacího řízení se nekonají písemné přijímací zkoušky. Kritéria pro přijetí jsou stejná jako v 1. kole. Přihlášky potvrzené ředitelem základní školy musí uchazeči z 9. …

Zobrazit celý článek


7. Lexus se zlobí

21.02.2011 20:16

Po chvíli chůze skrz spletité chodby rozlehlého hradu, které již byly vyzdobené, jsme se dostali do dalšího velkého sálu, uprostřed s kulatým jídelním stolem.

O stěny se opíralo několik žebříků a na nich stáli zbylí členové klanu.

Jeden byl kousek od nás napravo.

Byl to člověk v koženém brnění se zdobenou dýkou u pasu a jmenovkou Xahra vznášející se mu nad hlavou.

Další byl temný elf Avarus s hůlkou u pasu a v černé róbě se stříbrnými doplňky.

Dál tam byl Solomon, člověk s hůlkou a v černé róbě, Antitalent v podobném setu, ale róbu měl bílou.

Potom tam byl ještě člověk v červeno bílém brnění, který měl pod žebříkem opřenou halapartnu se jmenovkou Silence a Lyra, elfka s hůlkou a v modrém brnění.

Všichni se kolem mě seběhli a vřele mě vítali v klanu.

Nevím proč, ale Lyra mi někoho připomínala.

Měla takové zvláštní oči. Zelené jako jed a zrzavé vlasy jí spadaly na ramena.

Když jsme si podávali ruce, podívala se na mě, jako by mě také poznala, ale její zamyšlený výraz hned zmizel a ona se opět usmála.

„Hej lidi, nechte ho!“ Zahřímal Desert Fox a všichni se rozestoupili.

Vedle Desertovi masivní postavy stáli ještě Nooger Slither a Tequila.

„Tak tohle je náš klan.“ Přelétl rukou všechny kolem stojící. „Vítej u nás. Teď se všichni posadíme a najíme se. Už bude půlnoc.“ Dodal a posadil se ke stolu.

Ostatní udělali to samé a já si sedl na druhou stranu, naproti němu.

Napravo jsem měl Avaruse a nalevo Lyru.

Desert Fox počkal, až budeme všichni sedět a potom vstal.

„Vy už to všichni víte, ale tady Next je tu dneska prvně, takže ho radši předem upozorním. Ať už se to tady může zdát jakkoliv skutečné, je to pořád hra a hodně nám tady usnadňuje život. Třeba tady nemusíme chodit na záchod…“ Všichni se začali potichu smát. „… a taky nemůžeme docela umřít, když tady umřeš, po chvíli se objevíš ve městě nejblíže místu, kde jsi umřel. A taky nemusíme nosit jídlo na stůl.“ Odmlčel se a na tváři se mu objevil zářivý úsměv. „Já si tak rád hraju na Brumbála.“ Dodal a tleskl obrovskými dlaněmi.

V ten moment se na stole objevily hromady jídla.

Hrnce s polévkami, tácy s pečenými kuřaty, spousty ovoce, zeleniny, vařené brambory, také talíře a příbory.

„Berte si.“ Pokynul nám a sám si nandal na talíř celé kuře a pořádnou nálož brambor.

Nabral jsem si polévku a chopil se lžíce.

Oběd byl v plném proudu, Lyra vedle mě jedla jenom ovoce a zeleninu, zato Avarus už měl na talíři druhý kus kuřete a ani Desert nezahálel. Obrovskými sousty trhal kusy kuřete a vyndával si z pusy kosti, které mu nešli rozkousat.

Najednou se ozval pištivý zvuk a stěnou proletěl obrovský kůl se železnou špičkou, zřejmě vystřelený balistou.

Desert Fox pomalu odložil kuře a povzdechl si. „Nenechaj mě ani v klidu najíst.“

Potom vstal, přešel ke kůlu, bez větší námahy ha vytáhl ze zdi, přehodil si ho přes rameno a vyšel ze sálu.

Ostatní ho následovali, jenom Avarus se ještě natáhnul, vzal jeden hrnec skoro plný polévky a strčil do mě loktem, abych taky jeden vzal.

Chopil jsem se hrnce a pospíchal za nimi.

Prošli jsme skrz několik chodeb a přes pár schodišť jsme se dostali na hradby. Desert Fox došel ke kraji a naklonil se dolů.

My ostatní udělili to samé.

Stál tam Lexus, Choroš a pár dalších.

„Co tu zase chceš?!“ Zařval Desert dolů.

„Doneslo se mi, že máš Nexta. Vrať mi ho, je můj!“

Zakřičel Lexus zpátky.

„Next je tu z vlastní vůle. Není můj abych ho rozdával každýmu, kdo si řekne!“

„Nexte, poď sem nebo budeš mít velikej problém!“ Zavolal Lexus, tentokrát na mě a hlasitěji.

„Nikam nejdu, strč si celej tvůj klan za klobouk a vyčisti si zuby!“ Zakřičel jsem na něj, protože mě naštvalo, že se mnou jedná jako s jeho majetkem.

„Nexte, neštvi mě! Poď dolů, máš poslední šanci!“ Zakřičel Lexus naštvaně a zatnul pěsti, zatímco se za mnou ostatní smáli, jak si z luxuse dělám srandu.

„Táhni Lexusi, vidíš, že tu se mnou chce zůstat!“ Chopil se slova Desert Fox.

Lexus naštvaně zaklel a otočil se. Na kopci stál ještě jeden člen Lexova klanu a u něho stála balista.

„Nabij to Crimsone!“ zakřičel na něho Lexus a postavička začala soukat do balisty další kůl.

Jeho arogance mě strašlivě rozčílila.

Dřív než mě stačil Desert fox zadržet, natáhl jsem ruce s hrncem a pustil ho dolů.

Všichni na hradbě se seběhli u okraje, aby viděli, jak se Lexus otočil právě včas, aby ho hrnec trefil do obličeje.

„Sakra Nexte co blbneš?“ Rozčílil se najednou Desert Fox. „Tu polívku jsem ještě neochutnal.“

Celý zbytek klanu se válel po hradbě v křečích a smáli se jako blázni.

„Nexte, ty nepovedenej lidskej zmetku. Tohle si přehnal.“ Rozkřikl se Lexus a utíral si polévku z obličeje.

Dva z jeho poskoků ho zvedli a začali ho táhnout pryč od hradeb.

Crimson nechal balistu balistou a seběhl k nim.

„Až budeš mít chuť na polívku, můžeš klidně přijít, máme tu dost pro všechny.“ Zakřičel ještě Desert Fox a hodil za ním kůl, který stále svíral v ruce.

Zabodl se jen pár metrů od Luxuse.

 

Vrátili jsme se do jídelního sálu.

Všichni mě teď vzali mezi sebe a já si připadal jako hrdina.

Byla to nádhera. Poprvé v životě jsem měl pocit, že někam patřím.

Dojedli jsme zbytek oběda a rozešli se po hradu.

Já šel za Desert Foxem. Zavedl mě do prázdného pokoje, asi dvakrát většího než můj pokoj u nás doma.

„Tak tady budeš bydlet.“ Nanos si sem, co budeš chtít. Ale jestli chceš postel nebo skříně, musíš si je sám vyrobit. Je to takový zvyk, že si všechno co nám patří, sháníme sami. Kdybys mě hledal, budu na nádvoří. Je tam pár věcí, které se sami neodnesou. Jo a možná by ses měl poradit s ostatními, jestli by ti nepomohli získat nějakej pěknej dárek pro Adama. Má o víkendu narozeniny.“ Řekl mi a odešel.

Rozhlédl jsem se po prázdném pokoji. Byl obrovský, s vysokým stropem a otvorem pro krb. Kromě stěn v něm ale nebylo vůbec nic.

Vyšel jsem na chodbu a dal se doprava.

Po chvíli bloudění jsem našel Avaruse jak věší barevný šátek na jedné z chodeb.

„Tak tady je náš novej přírůstek. Jdeš mi pomoct nebo už jsi dostal nějakej úkol?“

„Když mi řekneš, co mám dělat, pomůžu ti.“ Odpověděl jsem mu.

Ukázal mi, jak mám věšet ozdoby na stěny a na strop a dal mi jich pár z inventáře.

Stěny byly pokryté měkkou omítkou a tak stačilo různé zdobné řetězy a provázky s ozdobami prostě zapíchnout.

„Potřeboval bych taky pomoct.“ Řekl jsem po chvíli.

„Nevím, co mám dát Adamantinovi k těm jeho narozeninám.“

„No… já mu dávám tohle.“ Řekl a vytáhl z inventáře zdobenou dýku se zahnutým ostřím a pozlacenou rukojetí.

„Každý tady z klanu mu dává něco podobnýho. Třeba Xahra mu chce dát parádní náušnici, která mu spadla z Valakase.“

„Kdo je Valakas a jak z něho mohla spadnout náušnice?“

Zeptal jsem se nechápavě.

„Valakas je obrovskej čtyřkřídlej drak a když ho zabiješ, spadnou z něho na zem různý věci, který ti o dost zjednoduší lovení monster. Valakase jsme zabíjeli před třemi týdny ve středu. Dá se zabít vždycky jednou za měsíc.“

„Co myslíš, že by bylo dost cenné, aby se to mezi těmi vašemi dárky neztratilo a zároveň by se to dalo sehnat do víkendu. Sou to jenom dva dny.“

„Netuším, ale popřemejšlím o tom. Zeptám se někoho z jiného klanu, třeba budou o něčem vědět.“

„Počkej, ono je tu víc klanů?“ Zeptal jsem se, protože mi nikdo o nějakých jiných klanech nic neřekl.

„Je jich ještě tak dvacet, ale nejsou moc velký. Jeden z nich vede jeden můj spolužák, má tam jenom sebe a asi tři nebo čtyři lidi, ale jsou to spojenci, jenom se nechtěj pouštět do otevřeného konfliktu s Enrií. Každopádně je to šílenec a rád se zúčastní jakékoliv akce, která Lexusovi srazí hřebínek.“

„A jak se jmenuje.“ Zeptal jsem se.

„Ten klan nebo ten kamarád.“

„Obojí.“

„Antíkové, ten klan jsem zakládal s ním, když to tu ještě běželo na počítači. On se jmenuje Madeforwar.“

„To je dost odvážné jméno… stvořen pro válku.“

„Jak říkám, je to blázen.“

Starší články

 

NAHORU TISK

 



Informace o projektu
Vytvořeno v rámci projektu č. CZ.1.07/1.1.13/22.0029
Otevřená škola - Moderní, atraktivní, komunikativní
Realizátor projektu